Pas de Coco - ohlédnutí

Po téměř čtrnácti dnech je nejvyšší čas sepsat malé ohlédnutí za naším celovečerním vystoupením v divadle Barka 22. listopadu tohoto roku.
Vyslechl jsem si celou řadu názorů a postřehů, takže tento text je jejich kompilátem, nikoliv jen mým vlastním hodnocením.
Choreografie Jsme si rovni!, jež byla oceněna na celonárodní choreografické přehlídce Tanec, tanec 2012, oslovila, překvapila, mladší i trochu zarazila (neboť některé zdánlivě jasné narážky a bonmoty minulé doby prostě neznali).
Ceremoniál FODr. je v podstatě veřejně předvedená interní záležitost divadla, a neboť jsem byl mezi těmy, kdo něco sami stvořili, neodvážím si tento blok hodnotit.
Připomínka Erbenovy Kytice v mírně hororových inscenacích básní Polednice a Dceřina kletba měla úspěch jako vždy - naše zpracování balad je prostě originální, neotřelé, a tedy u diváků populární - a v představení je stále co objevovat, jedno shlédnutí dle mého názoru nestačí.
Mne osobně znovu zaujala, pokaždé poněkud jiná, sonda do manželských vztahů - první ze dvou duetů (navzájem jsou duety ve zcela odlišných rovinách): Zuzana Solčányová zajisté opět vyvolala salvy smíchu ve své jedinečné kreaci s otráveným manželem Slavojem Látalem - Miláčku nemám co na sebe!, zatímco Hana Smičková-Látalová a Petr Kolomazník v premiéře svého duetu Večerní program dali nahlédnout do manželských dvacetiletých stereotypů, pro někoho k smíchu, pro někoho k pláči, pro mne překvapivý výkon!
Atmosférou citu i radosti prodchnuté Ave-Ave (premiéra) a Aleluja, dosud uvedené jen v rámci Noci Kostelů, sledovali diváci málem bez dechu.
No a závěr? Závěr večera byl vyhrazen premiéře absolutně nevážnému PAS DE COCO, neboli "račte se podívat na kousíček Čajkovského Labutího jezera z úhlu pohledu jiných opeřenců" (jak to kdosi popsal)! Pro mne to sice byla směs trochu podivných pocitů, neboť ctím pravidlo, že chci-li něco parodovat, musím parodovat dobře - a hold jsem malinko pochyboval... Ale diváci prý nepochybovali :-) Alespoň se mi to nedoneslo, všechny ohlasy byly kladné a opěvné.
Malinko mne překvapila jedna reakce dvojice diváků, kdy intermeza Dušana a Renaty byla hodnocena ve srovnání s naším tancem jako příliš vážná, až nudná... Naštěstí to byl jen ojedinělý názor.
Co říci závěrem?
Díky, že byl "plněj dům", díky, že se diváci bavili, díky, že se dařilo... Díky, že můžeme tančit! Zase to stálo za to.

Chcete-li přidat vlastní komentář, jsem otevřen diskuzi...
RKN